Naše životní setkání . . .
Kdo jsem.....
Jmenuji se Lucka a u koní se pohybuji od svých sedmi let. Nejdříve bych chtěla poděkovat všem, co mi umožnili starat se o jejich koně a jezdit na nich, a všem co měli se mnou tu trpělivost a učili mě.Byla jsem vděčná za každou příležitost, ale v srdci jsem pořád doufala, že bych snad jednou možná mohla mít svého koníka, jenže čím jsem byla starší, tím se mi můj sen vytrácel a už jsem ani nedoufala.Když se mi nečekaně a dost brzy narodil syn Filípek , všechny sny se rozplynuly. Díky panu Vetrovi jsem se mohla vrátit ke koním i do sedel. Trávili jsme s Filípkem veškerý volný čas u koní. Kupovala jsem si časopisy s inzeráty, ne proto, že bych plánovala koupi koně, ale co kdyby náhodou . . .
A pak jsem ho tam uviděla . . .
prohlížim inzeráty, a upoutá mě fotečka krásného koníka. Byl to teprve 11 měsíční hřebeček s polovičnim původem.Nevím co tam bylo ještě napsáné, ale fotka mluvila za vše. Řekla jsem si, proč to nezkusit a vytočila jsem uvedené číslo.Byla jsem až druhá, už měli jedno zájemce a měli se na něj přiject podívat.Už ani nevim jak jsme se tehdy domluvili, kdyby si ho náhodou nevzala, ale vím že jsem prožívala muka. Když jsem se dozvěděla, že si ho paní nevzala a tudíž je volný k prodeji, musela jsem vymyslet jak to udělat. Peníze jsem neměla, ustájení taky ne, prostě nic a navíc před závěrkama.Bylo mi trapné říct jestli mi ho dá na splátky, když za něj chtěla tak málo. Myslim že tou dobou bych udělala vše, nikdy jsem nebyla takhle blízko mému snu, a paní souhlasila.Vše jsem nějak dala dohromady, sehnala si ustájení, přepravu a jelo se i když jsem ho viděla jen na fotce z inzerátu.Nastal den "D" bylo potřeba si domluvit hlídání pro Filípka, ale rodičům jsem to řict nemohla.Ty se to dozvěděli asi až po čtrnácti dnech, co byl Delonek v Praze.Když přijel smluvený řidič s přepravníkem, tak já a ještě moje kamarádka Lucka jsme naskočili do auta a jelo se.Čekala nás dlouhá cesta, neboť Delonek byl až z Kadaně, což bylo nějakých 15O km. Byla jsem asi úplně mimo, protože si nepamatuji co jsem řikala nebo si myslela, když jsem ho poprvé uviděla.Vyřídili jsme všechny doklady, naložili Delonka a jelo se domů do Prahy.
Nebylo to vždy jednoduché, obsedání, učení, do toho škola a dítě, ale nikdy, nikdy bych neměnila a nikdy nebudu litovat.
Delonku si pro mě vším a moc ti děkuji za to, jaký si. Miluji tě
Zvláštní poděkování patří určitě mým rodičům za Vše a hlavně za pochopení ,Lucince za podporu, p.Vetrovi a hlavně Ditě Čejkové za to, že prodala Delonka právě mně.
DĚKUJI
